15. – 17. Února

Z Christu jsme vyrazili v podvečer do kempu za městem kterej byl zadarmo a tak tam spousta backpackerů žila dlouhodobě. Podle toho to taky vypadalo. Trochu jsme popili a  ráno nám trvalo dlouho než jsme se vyhrabali. Odpoledne jsme ale dojeli k jezeru Tekapo, který opravdu vyrazí dech.

Koupačku v ledový vodě jsem si ale nemoh odpustit.

Odtud hnedka na jezero Pukaki, ze kterýho byl perfektní výhled na Mt. Cook – nejvyšší horu Zélandu.

Taky tam byl na břehu free camp a tohle byl muj ranní výlhled z postele.

Hnedka po snídani krásná cesta podél jezera do Mout Cook village…

… kde už na nás vykouk krásnej kempík plnej lidí.

Tady jsme se šli mrknout na ledovcový jezero a na Mt. Cook trochu zblízka. Tady na tom památníku jsou jména lidí co už na Cookovi zařvali a je jich dost na to že má jen 3724 m.

Cesta vedla údolím kde dřív ležel ledovec přes několik závěsnejch mostů.

Když jsme došli k Hooker lake který se plní vodou z ledovce, tak jsem si myslel, že se překonám, ale nešlo to. Voda měla jen 7° a to jsem fakt nedal.

Druhej den ráno jsme vyrazili na Muellers Hut.

Je to zas taková ta chajda v 1800 metrech, kde se dá za nemalý peníz přespat, ale v zimě zapadá sněhem i kadibudka. My tam ale byli v létě, takže sníh jen místy a do vejšky kolen.

Cesta měla si milion schodů a my to zmákli s přehledem pod 4 hodiny.

Nahoře jsou odměnou ultimátní 360° výhledy na ledovce a skály, ale my měli kompletní mlhu, která se začla roztrhávat až po několika hodinách když jsme šli dolu.

Kadibouda.

Všude kolem, slyšíte malý lavinky, ale když k vám dorazí jejich zvuk, už většinou neni nic vidět.

Koukám kde všude byl ten ledovec.

Jezírko na doplnění vody.

Tohle mraveniště je náš kempík, kde na sebe ňáký Češi pořád řvali a já jsem dělal že nerozumim.

My jsme se zase vrátili do free campu k jezeru Pukaki, protože  po tomhle výšlapu jsem rozhodně potřeboval do vody, aspoň na pár vteřin.