24. – 26. Května

Z Langkawi jsem chtěl do NP parku Taman Negara a bylo mi řečeno, že musim přes KL a to neni pravda, dá se jet i přímo z Kuala Perlis. Nicméně já přes noc dorazil do KL, uschoval si tady v hostelu většinu věcí a vyrazil jen s batůžkem do Jerantutu. Tady jsem musel přespat a pokračovat další den do Kuala Tahan. Až sem to bylo 8 přestupů, takže žádná velká pohodička . V Jerantutu jsem zakempil na noc v guesthouse u Amyho jenom za 10MYR a ten mi dal tip jak si nejvíc užít národní park. Byl to trek asi 22 km džunglí s přespáním v přístřešku na půl cesty. Taky řikal, že jsou cestou dvě vesnice, kde si můžu doplnit vodu a bez spacáku a karimatky  se obejdu. Tenhle park nabízí k vidění kolem patnácti druhů jedovatejch hadů, gibbony, makaky, tapíry, slony a dokonce jaguáry. V 6:30 mě vzbudil ať koukám balit, že můj bus je tu za půl hodiny. Sto let starej Bus mě nabral a byl jsem zas jedinej pasažér.

Po hodině a půl jsem byl v Kuala Tahan kde jsem posnídal vajíčkový roti a čaj s mlíkem.

Pak jsem se nechal převízt na druhou stranu za jeden ringgit a šel si koupit vstupenku. Chtěli ale zaplatit i za foťák a ještě jsem si zaplatil spaní v tom přístřešku, celkem 11 peněz. Při odchodu jsem si všimnul malý poznámky u země, že je spadlej most po kterým vede moje trasa, zeptal jsem se teda ještě jednou u vokýnka a byl překvapenej, že mě nikdo nevaroval když jsem jim přesně ukázal kam jdu. Musel jsem teda zvolit opačnou trasu a nedošlo mi, že na ní už nejsou vesnice kde si doplnim vodu, takže jsem vyrazil jen s jedním litrem.

Po pár minutách mě překvapila pijavice co se mi sápala po noze nahoru. Nevěděl jsem co s ní, tak jsem na ní aplikoval repelent a odpadla v křeči. Papírová mapa co jsem dostal byla trochu matoucí, takže nejdřív jsem zabloudil na dvě vyhlídky a pak ještě k přístřešku ve kterym jsem spát neplánoval. Potkal jsem tu ale i profesionálního průvodce kterej bloudil, tak jsem mu ukázal maps.me a vrátil ho trasu.

V tuhle chvíli jsem měl v nohách asi 6 km a do cíle zbejvalo dalších devět. Cesta byla hodně špatně značená, asi 15 spadlejch stromů, několik chybějících lávek, bažiny a trny.

Největší sranda byla před koncem, kde se brodila řeka, tam seděly dvě francouzky a měly najatýho šerpu. Ten jim nesl vodu, jídlo, vařič a toaleťák. Taky celou cestu prosekával mačetou a i díky němu jsem dokázal projít některý zapadaný místa. Sám říkal, že se několikrát ztratili a že je neuvěřitelný že jsem našel cestu. Problém byl ale v tuhle chvíli spíš s vodou kterou jsem neměl.

Nechal jsem je u řeky, přebrodil se (voda někam nad kolena) a šel se zeptat do vesnice nějakýho lesního kmene jestli mi nedaj trochu vody.

Když jsem dorazil byli tam 3 černoušci a jedna bílá holka. Řekla že mi vodu nedaj a že mi nemůžou nijak pomoct. Zeptal jsem jestli je Chorvatka jménem Maria, což jí trochu vyrazilo dech. Včera jsem totiž o ní slyšel v Jerantutu a měl jí vyřídit pozdravy od jejího kámoše u kterýho jsem byl ubytovanej. Ještě chvíli jsme pokecali o Chorvatsku a Česku a pak jen řekla, že vodu nemaj, že pijou z pramenů kolem nebo přímo z tý hnědý řeky. Šel jsem tedy po pěšince dál, protože v mapě bylo Rentis Kuala Terrengan, točila se mi už z dehydratace hlava a tohle vypadalo jako poslední možnost.

Čekal jsem nějaký lidi, ale byl tu jen jeden prázdnej dům. Naštěstí zachytával dešťovku a měl venku malej kohoutek.

Napil jsem se z plna hrdla a doplnil svojí litrovou lahev. Potom jsem ještě omrknul ten most z druhý strany a byl opravdu spadlej.

Před setměním jsem dorazil do přístřešku (francouzky a šerpa už tu byli) a začal se zbavovat pijavic, který mi v botách prokousali ponožky a celou dobu sály.

Měl jsem jich tak deset a ještě dalších deset pak vylezlo z bot. Na to jedna z holek zareagovala a začala je s radostí pálit zapalovačem. Všude ze mě kapala krev a bylo to dost nechutný, nebyl jsem ale jedinej. Snědl jsem pár banánů a pak ještě obdržel čínskou polívku. V noci jsme zahlídli z okna Tapíra a pár veverek vlezlo oknem dovnitř.

Šerpa přezdívaný Bad, odchytil při čůrání tak 40 cm dlouhou stonožku a přinesl nám jí ukázat, ta ale vypustila na jeho ruce nějakou chemii a asi hodinu ho to pěkně pálilo.

Noc byla hrozná, protože to byla jen dřevěná postel a já neměl karimatku ani spacák. Byla mi zima a nedalo se ležet jinak než na zádech. Zdáli se mi sny o pijavicích a pak začala bouřka, která házela dostatek věcí na plechovou střechu, že jsem nespal až do rána.

Ráno bylo krásně, dostal jsem od Bada půl litru vody a vyrazil jako první stejnou trasou zpátky. Jelikož v noci hodně pršelo, řeka která se musí přebrodit byla vyšší a rychlejší než včera. Když jsem byl za půlkou bylo mi jasný, že to je v prdeli, polovina krosny už byla pod vodou a já si říkal ještě jeden krok a utopim foťák a mobil. Proud byl tak silnej, že jsem nedokázal skoro stát, tak jsem jen skočil do dálky a chytil se za větvičku stromu na druhý straně. Vytáhl se ven po kluzkým bahně a pár minut přemejšlel co tu vlastně dělám a jesi sem se neprosral náhodou. Mezitím jak puls klesal k normálu počet pijavic na botách stále rostl.

Dal jsem jim čerstvou dávku repelentu s 80% deetu, což se jim vůbec nelíbí. Vyrazil jsem dál, ale všechno mě tak sralo, že jsem si to neužíval a ani nic nefotil. Ztratil jsem se už jenom jednou a celejch 11km zmáknul asi za 6 hodin.

Šel jsem rovnou na recepci kde jsem si nejdřív dal dva ionťáky a pak si trochu postěžoval, jak je cesta ve špatnym stavu a jak je řeka nebezpečná. Bylo jim to ale uplně u prdele nebo mi nerozuměli. Nechal jsem se převízt přes řeku a umyl si v ní nohy a boty od bahna. Sed jsem si do restaurace a poručil si ledovej čaj s mlíkem (teh tarik) a thajskou rejži. Nevim odkud se vzala ale přilezla další pijavice a pokousala mě na stehně, takže zase krev na podlaze i v restauraci. Dal jsem si ještě další čaje a omeletu protože bus do Jerantutu jede až za dvě hodiny. Odtud pak ve 2 ráno beru vlak do Singapuru kterej jede asi 10 hodin. Francouzky a šerpa Bad nedorazili.