30. Března

Let z Aucklandu přes Gold Coast (Austrálie) a Kuala Lumpur (Malajsie) se zastávkama nějakejch 18 hodin do Ho Chi Minova města (dříve Saigon) a já nezamhouřil oko. Vízum jsem dostal v pohodě za 25USD, schvalovací dopis a jednu fotku do pasu.

Jen vystát všechny ty fronty, najít svojí krosnu náhodně pohozenou v letištní hale, koupit simku s neomezenejma datama za 200 tisíc dongů a už si to můžu hasit taxíkem do centra s klukem, kterej to vzal se mnou napůl.

Pořád čekám únavu, kdy konečně přijde, procházím centrum, trhy a snažím se aklimatizovat na neskutečný vedro, vlhko a místní dopravu. Je to tady ještě horší než v Bangkoku, žije tu 7,2 milionu lidí a nikde žádný semafory ani pravidla. Tady se mi na motorku sedat nechce.

Zašel jsem někam na tržnici pro nabíječku na mobil a hned mě klucí natáhli jak vostnatej drát, no budu si dávat pozor. Oukej, pár metrů dál, kupuju čerstvej kokos za 5ti násobnou cenu. Tak teď už to snad bude lepší, mam plán na všechno odpovídat ,,ne děkuji” – ve Vietnamštině a předstírat že tu už nějakou dobu žiju.

Zakoupil jsem ještě mini skládací batoh do kapsy, obal proti dešti na krosnu a naprosto perfektní stativ (tak moc mě baví ho používat) za už trochu normální ceny, vyzkoušel místní pivka v našem střešním baru, ledový kafe atd. Konec prvního dne.