Úterý 17. Ledna

Ráno jsme se vykopali z kempu v neuvěřitelnejch 6:35. Čekala nás totiž zatím ta největší výzva. Sopka Taranaki (tj. Mount Egmont), která je vysoká 2514m. Cesta do základního tábora, kde je infocentrum trvala asi hodinu něco, protože jsme ještě brali nehorázně drahej benzín a kafe. V infocentru jsme si uschovali všechny cennosti, který sebou nepotřebujeme.

Ano, ten les kolem je prostě kružnice i ve skutečnosti.

Asi v 8:40 jsme vyrazili, ale už od 20 minut později nastala nepříjemná situace, když jsme zjistil že si Zuzka omylem schovala cennosti (notebook a zrcadlovka) do mojí krosny, místo do tý co jsme nechali v infocentru. Nechtělo se jí už vracet, že máme málo času, protože to i-centrum zase zavírá už v 16:30 a my bysme si to nestihli odpoledne vyzvednout. Vašek teda vzal tu zrcadlovku a Zuzce přibyl v batohu macbook. Nabrala ale slušný tempo a na nějakou dobu se nám ztratila. Po hodině a půl asi tak jsme byli u chaty s vysílačem a dali si menší sváču.

Tady kolegové z Longredi určitě hned rozpoznají na čem se tu jede.

Dál vedla cesta asi 1km po schodech, takže pohodička. Potom ale byl jen štěrk. Hromady štěrku na 40% stoupání, to je prostě o držku. Slunce svítilo, ale nárazy větru až 80km/h, takže to se mnou docela házelo a několikrát jsem sebou plácnul. Naštěstí se cesta potom změnila na skály, kde člověk leze často po čtyřech a může tak používat i ruce. Když jsme se konečně dohrabali přes všechny skály, dostali jsme se na sníh. Chápete to? Sníh v létě. Tam jsme spravili pár fotek a začli se škrábat na ten úplně nejvyšší vrcholek. Všude sníh na nohách tenisky a každej kousek skály se drolil pod rukama. Dokázali jsme to. Lidi co už byli nahoře měli whiskey s colou, my jsme si dali vodu a oříšky.

Taky jsem vytáhl golfovou hůl, co jsem ukradl Mariusovi a dal jsme si odpal do kráteru sopky.

Já a levitující šlupka.

Cesta dolů byla daleko horší. Na sněhu jsem se hned smeknul a sjel po prdeli asi 100 metrů (mám to celý natočený). Nebylo to tak zlý, tak to sjel i Vašek. Dál po skalách to šlo, ale tlačil nás čas, takže Vašek nabral rychlejší tempo a šel napřed že vyzvedne ty naše věci. Když jsme šli po tý štěrkový části, tak všude kolem byli jen mraky, že nebylo ani vidět kudy máme jít. Občas jsme padali a bylo to namáhavý, Konečně když přišly schody, byla to velká úleva. Poslední část pod chatou jsem už jen bežel volně z kopce, protože to není tak bolestivý, když nemusím brzdit. Vašek to stihl a čekal už přes půl hodiny u auta. Zuzka dorazila asi 15 minut po mně. Celý jsem to dal za 9 hodin, takže takovej průměr. Ještě jsem chtěl jet od parkoviště dolů na kole, ale zapomněl jsem na to, což mě potom mrzelo.

Namířili jsme to rovnou do New Plymouth, což je nejbližší město pod kopcem. Potřebovali jsme už po několika dnech horských túr nutně sprchu, tak jsme zajeli na plovárnu, kde je vstup jen pět grešlí, pár vnitřních i venkovních bazénů, 3 metrovej skokánek a teplá vířivka. Asi 2 hoďky jsme se regenerovali až jsme dostali hlad. Zastavili se v Domino’s pro 3 nejlevnější pizzy a pak do free campu na pobřeží. Během pojídání, tam ale přijel securiťák a dal nám letáček, že se tam nesmí spát, když nejsme Self Contained. Zdálo se mi to trochu divný, proč nás z veřejnýho parkoviště vyhání securiťák soukromý firmy Armourguard, ale ostatní lidi se spakovali a odjeli. Nechtělo se nám už po tmě a dostatečném vysílení nic řešit a jeli jsme do kempu vzdálenýho asi 3 km. Recepčního jsme vyrušili od nějakýho filmu, tak nebyl moc příjemnej a dali jsme mu těch nekřesťanskejch 22$ za hlavu.