#feelRaro

Bylo úterý, 25. října a já jsem s velkou radostí opouštěl chladný a deštivý Auckland. Cesta tam s JetStar byla bez problémů. Měli jsme limit na kabinový zavazadlo 7kg, což Pratyush překročil asi o 5,5kg a nikdo to neřešil. Let trval 4 hodiny a na palubě jsem si dal instatní polívku, abych se trochu zahřál a mohl spát.

Po příletu nás vyzvedla svérázná majitelka hostelu Tisa, odvezla nás na místo a šli jsme rovnou spát.

První den jsme si pronajali kola a začli drandit po ostrově. Měl jsem s sebou akorát sandále a slunce mi nečekaně hodně spálilo nárty. Tak moc, že jsem měl obrovskej puchejř a nemohl asi 3 dny skoro chodit. Nezbylo mi nic jinýho než si koupit boty na běhání a ponožky aby se tahle situace neopakovala pořád dokola.

Postupně jsme se seznámili se všema lidma na hostelu, hráli společně šachy, šipky, karty, chodili na pláž a každej pátek někam pařit.

Jeden večer jsem si otevřel litrovku rumu do toho jen čerstvý limety a přišla výzva. Když to dneska celý vypiješ, tak máš tu flašku zadara. To jsem samozřejmě musel zkusit, protože jsem neměl co ztratit. Byla to velká sranda, protože jsme hráli karty a jedli k tomu syrovýho tuňáka, kterýho chytil Brazilec Igor během dne. Zbytek věcí z toho večera znám už jenom z vyprávění, údajně jsem vypil hrací kostku, kterou jsem měl hozenou v drinku, ale zatim ze mě ještě nevyšla Všechny jsem prej skvěle bavil, dokud jsem neztratil ve tmě. Vydali se mě tedy hledat a našli mě rozpláclího na pláži, kde kolem pobíhali krabi. Ráno jsem se probudil v posteli plný písku. Takže výzvu jsem nevyhrál, vypil jsem jen 3/4. Nebylo mi ale nijak blbě, jen se mi zdálo, že si mě lidi celkem oblíbili a získal jsem spoustu přátel. Měl jsem plno energie, tak jsem sedl na kolo, jel do města na rajčatovej džus s pepřem, ledem a limetkou a pak ještě objel celej ostrov dokola.

Takhle vypadá bavlna ještě na stromě.

Pohřebiště na zahradě

Banány jsou všude

Kapradí na vrcholu vyhlídky

Lezení dolů z vyhlídky

Když uběhl tejden, Pratyush zjistil, že nikdo nepracuje na jejich skupinovim školním projektu a když ho neodevzdá včas, ztratí celej semestr. Studuje film-making a tak měli projekt, natočit šesti minutovej horor. Koupil si teda ve středu ráno letenku a večer odletěl do Aucklandu. Bohužel mu zkontrolovali váhu zavazadla a chtěli doplatit 150$. Tak se zase vrátil na hostel, jestli bych mu to nevzal a nějak to nevyřešil. V tom se nabídl starší chlápek z Fiji co s námi bydlel, že to převeze, že má velkej limit na zavazadlo a že je se mnou na stejnym letu.

Další den jsem si dal konečně potápění na kurzu pro začátečníka (Discover Scuba Diving). Byl jsem v tomhle kurzu uplně sám. Nejdřív instruktážní video, dotazník, test, pak mě slečna vzala do laguny, kde mi ukázala jak dejchat pod vodou, vyčistit si vodu z brejlí, nejakou základní komunikaci a jak si vrátit do pusy ten “dejchací náhubek” kdyby mi vypadnul. Po chvíli jsem si to už frčeli z přístavu na lodi k nebližšímu korálovýmu útesu. Kapitánka zůstala na lodi a dvě šli se mnou do vody. Sručkovali jsme po laně do 12 metrů a já tomu pořád nemohl uvěřit, že dejchám pod vodou No byl to hodně intenzivní zážitek, pořád jsem myslel na to abych něco neposral a nezačal panikařit. Byli jsme pod vodou 40 minut a to byla docela slušná doba. Viděl jsem krásný korály co mění barvu při doteku, všude kolem zvědavý rybky a dokonce 2 želvy, což neni na tomhle místě uplně obviklý.

Při šnorchlování jsem potkal hvězdici…

… a tyhle kluci jí hodili nahoru na ten útes

Další den jsem vyrazil na trek přes “hory” uprostřed ostrova a přidali se ke mě na poslední chvíli další 4 lidi z hostelu, což bylo super, protože jsem to nechtěl jít sám. Timo cestou shazoval kokosy ze stromu, takže jsme měli co jíst i pít. Vylezli jsme na krásnou skálu zvanou The Needle, odkud byl výhled široko daleko. Po ostrově se všude toulaj psi, ale taky slepice a kohouti. Jeden takovej čekal i na vrcholu a asi veděl proč. Turisti maj pro něj vždycky něco na zub.

Poslední den jsem už jsme musel opustit hostel ve 12 v poledne a byl to první den kdy pršelo. Šel jsem tedy na zastávku a pak si stopnul někoho do města. Mimochodem už dva dny jsem neviděl toho týpka, co měl vzít ten kufr. Byl v něm foťák a pár objektivů, takže jsem měl docela stres aby nás nepodělal a neodletěl s nim někam jinam nebo jindy. On zas měl strach jestli v tom kufru něco nepašujeme a neušili jsme na něj boudu. Ve městě jsem nečekaně potkal Igora, kterej mě poprosil od 21$, že někomu dluží 16 a za 5 by si koupil hamburger. Dal mi do zástavy řetízek s místní perlou co koupil pro svojí holku a prej mi ty prachy vrátí až se potkáme v Aucklandu. On už tu dávno neměl bejt, ale nebyl vpuštěn do letadla na svůj původní let, kvůli tomu že byl totálně vožralej a nedokázal mluvit, takže si musel koupit novou letenku.

Smažený olihně na nočním marketu

Maj tu i krásný auta Smile

Teplo, pláž a štěňátko, co víc si přát…

Můj i jeho let byl v sobotu ve 4 ráno, takže v plánu byla ještě rozlučka s lidma z hostelu v klubu naproti letišti, kde bylo všechno za 3.50$ (o tom se nám může na Zélandu jen zdát). Večer jsme zakončili perfektně a všichni nad ránem odjeli párty busem zpátky na hostel. K mému překvapení, ale byl náš let zpožděn o 23 hodin. Nikdo nám ani nevysvětlil proč, ale dostal jsem pokoj na fajn motelu, kde byl i bazén a k večeři švédský stoly.

S kufrem to dopadlo dobře, týpek z Fiji přišel nadranej, kufr měl sebou, převezl ho na Zéland, vrátil mi ho, nic nechtěl a nic se neztratilo. Akorát ten blázen Igor, zas nenastoupil do letadla, ozval se mi po tejdnu, že je ještě pořád na Cookáčích a že brzy dorazí a přijde si pro ten řetízek s perlou.