Dneska ráno jsem se probudil na konci vesnice Marinka, dal si královskou snídani a čekal až slunce trochu vysuší stan.

Na první stop jsem nečekal moc dlouho, ale pán mě popovezl pouze 20 km směrem k hranicím. Nacházel jsem se na území národního parku, kde nikdo nevěří stopařům, protože tu jsou často vidět imigranti. Já ale mířil opačným směrem. Během kreslení cedulky mě ještě zkontrolovala nejaká pohraniční hlídka. Stačilo ale ukázat pas a nechali mě bejt. V národním parku bylo z nějakýho důvodu strašně moc much, lítaly mi kolem obličeje, ze se nedalo ani koukat. Nastříkal jsem si pro to do očí repelent a problém se vyrešil. Šel jsem asi hodinu než mě vzal mladší chlápek, kterej uměl docela anglicky a byl na 3 dny v Praze. Pověděl mi životní story a naštěstí mě převezl přes vesničku hrůzy, která byla daleko horší než Chanov, prostě bytovky bez oken a dveří,  všude skládky divoký psi a cikáni. Dokonce si kvůli mě udělal zajížďku a hodil mě až do posledniho městečka před hranicema. Koupil jsem si tam jenom vodu a šlapal na konec města kde jsem stopnul prima lidi Německa. Říkali že mě viděli už předchozí den, ale bylo to na místě, kde by nestihli zastavit. Vyndali si gopro a udělali se mnou interview, protože nemohli uvěřit ze jedu stopem z Čech až do Istambulu a že je tohle můj 17. den. Pasová kontrola byla skoro jak ze seriálu Vyprávěj, když jeli na západ. 3x kontrola pasů, kontrola papírů od auta a pak zběžná kontrola zavazadel a auta. Když jsme se dostali do Turecka, začala okamžitě perfektní dálnice s několika pruhy. O tom si Bulhaři můžou nechat jen zdát. Milý přátelé mě vysadili na křížení dvou dálnic, protože pokračovali dolů směr Izmir. Já jsem stopoval na nájezdu tak půl hodiny, dojedl jsem sušenky a vzali mě dva dědové z nichž jeden trochu uměl engrisch. Po půl cesty jsme zastavili na wc a na čaj, koupili mi taky. Hned jsem se chlubil, že doma piju čaj z Rize.

Dostal jsem pak v autě ještě bonbón a pár sušenek a už jsme byli na okraji Istanbulu, kde jsem vystoupil. Podle mapy mi zbývalo na letiště vzdušnou čarou 55 km, což není zas tak málo na to že jsem byl už ve městě. Ušel jsem asi 6 km, vybral jsem si z bankomatu 50 lyr a zkoušel si koupit lístek na bus. Nevěděl jsem jakej potřebuju a taky ten automat chtěl abych vložil přesně 10 lyr což jsem neměl. Vyrazil jsem tedy dál abych na tím mohl trochu přemejšlet, ale bylo strašný vedro, tak mi to moc nešlo. Nakonec jsem to zkusil po stopařsku, udělal jsem si cedulku s názvem letiště a zkoušel s tím někoho oslnit. Lidi ale na mě jen ukazovali kde je ten bus. Šel jsem si tedy na benzinku koupit čaj abych si rozmněnil a vrátil se k automatu. Byli tam nějaký mladý klucí co mi poradili co si koupit a na jakou zastávku jet. Jel jsem asi hodinu a cestou 2x přesedal. Velikost Istanbulu, jsem si nedokázal úplně představit. Bydlí tady prostě víc lidí než v celý ČR. Tam kde jsem měl vystoupit jsem vystoupil, ale nebyli tam nikde přípojný busy na letiště. Oslovil jsem tedy nějakého mladíka a ten byl úplně nadšený. Říkal že byl na Erasmu v Polsku a naučil se tam slovo Kurwa. Taky má v Polsku holku, tak jsme jí poslali společný video a pak se stal na hodinu mím průvodcem. Vzal mě do centra místní části, zaplatil za mě jednu jízdu busem. Pomohl mi vybrat a objednat jídlo. Říkal že to jsou tradiční speciality a ne nějakej kebab.

Byl to bubeník co se zrovna vracel z koncertu, tak sebou táhnul nějakou těžkou bednu a proto se mnou nestrávil víc času. Přidal si mě na FB, kdybych ještě něco potřeboval, abych se mu ozval. Ukázal mi na mapě nejlepší místa v centru, co musím určitě navštívit a odešel na metro. Pochutnal jsem si na mušlích, kokorçi a ayranu a šel si projít to centro a podívat se na moře. Bylo tady hodně pěknejch barů, obchodů s vinylama oblečením a tak.

V 10 večer jsem sedl na bus a jel jsem ještě tak hodinu k letišti. Ujistil jsem se u přepážky že nemusím mít letenku vytisklou a začal hledat free wifi. Bohužel tu žádné free není. Tak čekám do 4 do rána než začne check-in. Oči se mi po náročném dni klíží, ale snažím se to vydržet.