Kolem půlnoci jsme dojeli k bráně návštěvnického centra u rudé pouště Wadi Rum. Čekali tady už jen dva bedouíni se svojí Toyotou a jeden z nich se nás hned ujmul. Vysvětlil nám, že bez něj nikam nesmíme a ubytovaní v jenom z jeho stanů uprostřed pouště je na naše jediná možnost. Naštestí to bylo přesně co jsem hledal. Paňmámu už omejvali, a to nám pomohlo trošku srazit cenu dolu. Naskákali jsme i s batožinou do LandCruisera a už jsme si to pádili černo-černou pouští, bez měsíce jen s miliardou hvězd.
Kemp byl uplně v cajku, asi dvacet stanů pro 4 lidi, jídelna, hajzliky a prchy. V poušti je v noci docela zima, tak jsem na sebe radši plácnul dvě težký peřiny a spal jak zabitej až do rána. Když se ráno Stefanova máma probudila celá překvapená, že jí v noci žádný bedouíni neznásilnili, mazali jsme na snídani. Byla docela skromná, vegetariánská, k tomu přeslazený čaje.
První zastávka kaňon Khazali, hned na to Malá skalní brána a brána Um Frouth.
Dále červená duna Al Ramal.
Poslední zastávka malá oáza kde byl pramen a jediný strom široko daleko.
Rozloučili jsme se s panem bedouínem a při placení jsme ho ještě trochu natáhli, když si nechal poradit jaký je aktuální kurz. Z pouště jsme jeli tryskem do Akaby okusit rudé moře v Arabském zálivu. Poslední Jordánský falafel a poté jsem vykopnul Stefana s mámou na Izraelských hranicích, kde se stalo nemožné a povedlo se jim pěšky překročit.
Mě už čekalo jen 310km zpátky na sever k letišti pouštní dálnicí, která má víc úseků v rekonstrukci než těch hotových. Dal jsem to asi za 4,5h, letadlo stihnul a celkově všechno dobře dopadlo.
