Tak jsem to přežil! Celých 14 dní bez internetu. Předtím jsme byli připojený na souseda, ale z ničeho nic to přestalo fungovat a my museli čekat dva týdny než nám zapojí náš vlastní. Tuto dlouhou dobu jsme si krátili různými činnostmi mezi něž patří: pokládání podlahy v kuchyni

hraní her po LAN

výroba stínítek na lustry

pojídání klementinek – přibližně dvě kila denně

testování piv

a v neposlední řadě rozesílání životopisů a měření rychlosti internetu v mekáči, burger kingu a dalších kavárnách.

V neděli jsme si půjčil kolo a zajel do ruskýho kadeřnictví na pobřeží. Řekl jsem, že to chci zkrátit a dostal jsem samozřejmě standartní účes co tu mají všichni.

Když už jsem měl to kolo, rozjel jsem se k Ladie’s mile beach a odtamtud kolem solného jezera k bráně UK letecké základny ve vesnici Akrotiri.

Tam jsem doplnil vodu u kostela a pokračoval dál v cestě kolem plnícího se solného jezera po sezóně sucha a pozoroval při tom plameňáky a vojenské stometrové antény.

V mapě jsem si všimnul skvělé zkratky lesem a silnice vypadala slibně i pro moje galuskama vybavené závodní kolo. Cesta vedla podél lesní školky, pomerančových sadů a několika černých skládek.

Trochu to začlo víc drncat a když jsem se podíval na zadní kolo, tak jsem zjistil že je prázdný. Nevadilo mi, byl krásný slunečný den a já měl sebou náhradní duši i všechno potřebný nářadí. Za 20 minut jsem pokračoval v jízdě, která ale trvala jen jeden kilometr, protože z nenadání bylo prázdné i přední kolo. Další duši jsem neměl, tak mi nezbývalo než těch zbývajících 10 km dojít domů pěšky.

Zapomněl jsem se pochlubit, že mi přišel před týdnem pohled ze Sněžky, který mi udělal velkou radost, díky!