Tak jsem to přežil! Celých 14 dní bez internetu. Předtím jsme byli připojený na souseda, ale z ničeho nic to přestalo fungovat a my museli čekat dva týdny než nám zapojí náš vlastní. Tuto dlouhou dobu jsme si krátili různými činnostmi mezi něž patří: pokládání podlahy v kuchyni

hraní her po LAN

výroba stínítek na lustry

pojídání klementinek – přibližně dvě kila denně

testování piv

a v neposlední řadě rozesílání životopisů a měření rychlosti internetu v mekáči, burger kingu a dalších kavárnách.

V neděli jsme si půjčil kolo a zajel do ruskýho kadeřnictví na pobřeží. Řekl jsem, že to chci zkrátit a dostal jsem samozřejmě standartní účes co tu mají všichni.

Když už jsem měl to kolo, rozjel jsem se k Ladie’s mile beach a odtamtud kolem solného jezera k bráně UK letecké základny ve vesnici Akrotiri.

Tam jsem doplnil vodu u kostela a pokračoval dál v cestě kolem plnícího se solného jezera po sezóně sucha a pozoroval při tom plameňáky a vojenské stometrové antény.

V mapě jsem si všimnul skvělé zkratky lesem a silnice vypadala slibně i pro moje galuskama vybavené závodní kolo. Cesta vedla podél lesní školky, pomerančových sadů a několika černých skládek.

Trochu to začlo víc drncat a když jsem se podíval na zadní kolo, tak jsem zjistil že je prázdný. Nevadilo mi, byl krásný slunečný den a já měl sebou náhradní duši i všechno potřebný nářadí. Za 20 minut jsem pokračoval v jízdě, která ale trvala jen jeden kilometr, protože z nenadání bylo prázdné i přední kolo. Další duši jsem neměl, tak mi nezbývalo než těch zbývajících 10 km dojít domů pěšky.

Zapomněl jsem se pochlubit, že mi přišel před týdnem pohled ze Sněžky, který mi udělal velkou radost, díky!

V TGI’s mi to vyšlo, původně jsem chtěl nastoupit na pozici myče nádobí, ale šupli mě na kuchaře, dokonce king’s station, kde se připravujou ty nejdražší jídla, tedy burgry a stejky. Ještě něž tohle začlo, musel jsem si opatřit správné boty. To mi zabralo dva dny a stejně nebyli uplně vyhovující. Dostal jsem dvě krásné uniformy a zástěru. Všichni tady na mě byli strašně milí a trpělivě mi vysvětlovali kde co najdu a učili mě jak krájet rajče nebo cibuli.

Možná už tušíte z toho že o nich mluvím v minulém čase, že jsem tam příliš dlouho nesetrval. V této firmě se velice dbá na hygienu, což obnáší časté mytí rukou vařící vodou a agresivním mýdlem a neustálé nošení vynilových rukavic pod kterými se vám zase potí ruce. To mělo krapet negativní dopad na moje problémy s exémem, který jsem do této doby dokázal celkem slušně potlačovat, ale co se stalo během týdne v těchto podmínkách není nic pěkného.

Další problém se rýsoval v tom, že vánoce jsou zde nejrušnějším obdobím a já už mám naplánovanou návštěvu v Čechách, na kterou bych zcela jistě nedostal volno.

Třetím důvodem bylo, že jsem byl v kuchyni jediný ne-rumunsky mluvící zaměstnanec. Ne, že by se semnou nikdo nebavil, to naopak, ale myslím, že bude pro všechny tam lepší, mluvit svým rodným jazykem a nemuset stále přepínat do angličtiny.

Dal jsem tedy po týdnu výpověď a začal se plně soustředit na hledání práce která mi bude lépe vyhovovat. Mezitím nám přestal doma fungovat internet od sousedů, takže chodím každý den do kavárny, kde projíždím nabídky práce a rozesílám životopisy. Už mám i domluvený pohovor v pátek 24.11. ve firmě která prodává komunikační a navigační zařízení pro lodě. To bude trošku jiná liga, tak jsem zvědavej, držte mi pěsti.

Jeden z benefitů v TGI’s bylo jídlo se slevou a taky jsem si na noční šichtě mohl vzít zbytky zeleniny, slaniny, kaše a omáček, což byly skoro tři kila jídla.

Doma děláme velké pokroky v kuchyni, tedy každý týden položíme asi 6 dlaždic, pak to zapijem pivem a jdeme hrát hry po síti proti sobě.

Mezitím mi přišel z Číny superlevnej dualsim za 14$ abych mohl zapnout všechny čísla který zrovna mám. Podporuje GPRS, má lampičku a dokonce hada.

Příští středu by nám měli přijít zapojit náš vlastní internet, bude to 50/3mbit za 40€ a za modem si řekli 140€ Bude to přesně na moje narozeniny, tak jakej lepší dárek bych si moh přát.

Jo a taky jsem začal chodit na řečtinu. Už jsem teda byl dvakrát. Kurzy vedou něco jako Mormoni, to je náboženství, který si myslí, že oni jsou to jediný původní schválený od Ježíše a celkově je to založený na příběhu, kterej postrádá logiku i důvěrihodnost. Ale to je jejich problém, pro mě je důležitý, že se mě opravdu snaží naučit jazyk, zadarmo a jediný co musím udělat je vyslechnout si jejich modlitbu na začátku a na konci hodiny.

Tak už je to 38 dní co tady zevluju a zatím se nic zásadního nezměnilo.

Drobné věci, které jsem zatím dokázal:

• dvakrát jsem byl v Nikósii
• poslal jsem životopis asi dvaceti firmám, ale jen jedna odpověděla
• byl jsem v bance založit účet, ale nejdřív musím mít potvrzení o pravidelném příjmu a pak teprve mi ho zřídí
• pořídil si v Ikei kvalitní matraci a nechal si jí dovízt domu
• pořídil si brejle, šnorchl a chodil každej den plavat
• několikrát jsem vymaloval naší budoucí kuchyň
• taky jsem  v místnosti pro hosty smontoval lednici a plynový sporák
• byl jsem na pohovoru dokonce v Mekáči, kterej máme za barákem, ale vadí jim že neumím řecky
• zítra jdu na pohovor do TGI Fridays, tak uvidim…

Aspoň pár fotek jsem vytvořil

Kočky jsou tady úplně všude, žijou na ulicích a lidi se o ně starají, i já už jsem jim začal nosit žrádlo

Zítra taky budu volat na lekce řečtiny zdarma, jestli budou mít ještě místo, tak do toho půjdu, abych se naučil aspoň základy

Každá druhá restaurace tady hledá zaměstnance, ale prostě chtějí řečtinu nebo ruštinu

Koupací sezóna pomalu končí, dřív jsem chodil plavat každej den, teďko se ochladilo, takže tam vlezu tak jednou tejdně.

27. Září – 1. Října

Tenhle trip začal už ve 4 ráno a byl trochu těžší než ty předchozí. Musel jsem si zabalit věci na několik měsíců a ještě jsem sebou táhnout klávesy od Yamahy pro Jirku, protože jsem to už měl vymyšlený od Března, že mu je přivezu. Měl jsem zaplacený jen jedno zavazadlo, takže jsem je musel nějak elegantně spojit s krosnou aby to byl jeden kus.

Přestup jsem měl v Londýně a čekal jsem tam asi 9 hodin. Venku bylo hnusně a uložení věcí na letišti by stálo 20 Ł, takže jsem do centra nejel. O půlnoci jsem přilítnul na Paphos a kolem jedný jsem byl u Jirky, kterej mě přivítal a šel spát, protože ráno musí do práce.

První den jsem se šel projít a omrknout  sortiment v místním Lidlu. Koupil jsem karton piv, ale doma jsem zjistil, že naše lednička nemá dveře a je vypnutá. Bylo krásně takže jsem šel asi na hodinu plavat a pak čekal doma na Jiřika.

Zabral jsem si jeden z pokojů v tomhle bytě, vytřel a ukradl si matrace z gauče. Taky jsem dal dohromady stůl.

Tohle je můj výhled z okna.

Na víkend byl naplánovanej výlet někam, ale všichni to furt měnili. No nakonec jsme jeli do Nikósie a šli kalit s Denisem a Eddiem.

Druhej den se pořád nic nedělo, lidi se dohadovali kdo kam by chtěl jet a bez koho nepojede, až jsme ve 4 hodiny utvořili skupinku pěti lidí a jednoho psa a jeli jsme do Akamaz, konkrétně Blue lagoon.

Cesta byla po dálnici rychlá a přesto jsme jeli 3 hodiny a pak ještě hodinu pěšky. Kemp jsme rozestavěli už za tmy a jali se grilovat zeleninu a žampiony na otevřeném ohni, i když je to tady přísně zakázaný, protože už od Března nepršelo.

Vypili jsme dohromady dvě vína, jednu Zivanii a každej si někam zalezl. Amatéři měli stany, já měl karimatku a spacák a Jiřik jen takovou tenkou deku z Ikei a v noci pak nevěděl jestli si jí dát pod sebe nabo na sebe.

Ráno jsem vstal první protože mi svítilo do ksichtu a snědl jsem brambory v alobalu co jsme naházeli večer do popela. Asi hoďku jsem šnorchloval, šel se projít a pak několik hodin odpočíval v houpací síti.

Kolem čtvrtý už jsem fakt umíral nudou a tak jsem byl rád, že Jirka se mnou vyrazil na kopec. Vzali jsme to hardcore cestou přímo za nosem, přes křoví, rokle a trny. Po hodině a půl jsme stanuli na vrcholu i když značně poškrábaný a od krve.

Když jsme došli zpátky, naložili jsme naše drobnosti do auta a museli zase jít pešky pár kilometrů na parkoviště, protože bysme se do toho auta všichni nevešli. Cestou na parkoviště, jsem řikal že by bylo vtipný kdyby to auto nešlo nastartovat, protože si Tanner včera svítil na stavbu stanu asi půl hodiny, což se během pár minut potvrdilo, když nám volali, že baterka je prázdná a ať seženeme pomoc. Byla už tma, tak jsme šli do nejbližší restaurace, kde nám dohodili offroad taxikáře s krásnou Toyotou. Dostali jsme zadara dvě točený piva a během čekání na něj jsme ještě pomáhali vyprostit ruskej páreček co se zasekl na obrovskym kameni na parkovišti. Když přijel pán s Toyotou, naložil nás i se psem a pivama a jel jak šílenec za našima kámošema, takže jsem byl celej politej tim pivem a Max se málem poblil z okýnka. Pán nás teda nastartoval pomocí kabelů a za tuhle prácičku si řekl 100€. Na to jsme se víceméně složili a jeli jsme další dvě hodiny zpátky do Limassolu.