Ve dvě ráno jsem stepoval na nádraží, ale vlak do Singapuru byl totálně vyprodanej, protože začíná ramadan a všichni cestujou za svojí rodinou. Šel jsem tedy zpátky do postele a vzal bus v 10 ráno do Temerlohu a odtud do Johor Bahru, celkem asi 8 hodin. JB je na hranicích se Singapurem, ale přechod hranic není uplně snadnej. K první kontrole se dá jet městkou, pak jí znovu chytit a dostat se ke druhý kontrole. Tam už je to čekání tak na hodinu, musí se vyplnit formulář a odpovídat na otázky. Prošel jsem v pohodě a nějakej místňák mi chtěl hrozně pomáhat, takže jsme čekali na bus kterej nikdy nejel. Nakonec jsem to všechno vygooglil a dovedl ho na metro, kde jsem se ho konečně zbavil.
Dojel jsem do chinatown, najed se a snažil se zajít ten svůj zapadlej hostel. Zase jsem ale neudělal booking předem, takže recepční už spala a dalo mi dost práce se dovnitř dostat. 22 SGD byla taky docela studená sprcha za jednu noc, prostě ceny jak na Zélandu. Vyspal jsem se ale konečně velice dobře a ráno začal prozkoumávat město.
Hotel Marina Bay Sands je známou ikonou města. Přístup do do střešního infinity bazénu je ale jenom pro hosty.
Z Langkawi jsem chtěl do NP parku Taman Negara a bylo mi řečeno, že musim přes KL a to neni pravda, dá se jet i přímo z Kuala Perlis. Nicméně já přes noc dorazil do KL, uschoval si tady v hostelu většinu věcí a vyrazil jen s batůžkem do Jerantutu. Tady jsem musel přespat a pokračovat další den do Kuala Tahan. Až sem to bylo 8 přestupů, takže žádná velká pohodička . V Jerantutu jsem zakempil na noc v guesthouse u Amyho jenom za 10MYR a ten mi dal tip jak si nejvíc užít národní park. Byl to trek asi 22 km džunglí s přespáním v přístřešku na půl cesty. Taky řikal, že jsou cestou dvě vesnice, kde si můžu doplnit vodu a bez spacáku a karimatky se obejdu. Tenhle park nabízí k vidění kolem patnácti druhů jedovatejch hadů, gibbony, makaky, tapíry, slony a dokonce jaguáry. V 6:30 mě vzbudil ať koukám balit, že můj bus je tu za půl hodiny. Sto let starej Bus mě nabral a byl jsem zas jedinej pasažér.
Po hodině a půl jsem byl v Kuala Tahan kde jsem posnídal vajíčkový roti a čaj s mlíkem.
Pak jsem se nechal převízt na druhou stranu za jeden ringgit a šel si koupit vstupenku. Chtěli ale zaplatit i za foťák a ještě jsem si zaplatil spaní v tom přístřešku, celkem 11 peněz. Při odchodu jsem si všimnul malý poznámky u země, že je spadlej most po kterým vede moje trasa, zeptal jsem se teda ještě jednou u vokýnka a byl překvapenej, že mě nikdo nevaroval když jsem jim přesně ukázal kam jdu. Musel jsem teda zvolit opačnou trasu a nedošlo mi, že na ní už nejsou vesnice kde si doplnim vodu, takže jsem vyrazil jen s jedním litrem.
Po pár minutách mě překvapila pijavice co se mi sápala po noze nahoru. Nevěděl jsem co s ní, tak jsem na ní aplikoval repelent a odpadla v křeči. Papírová mapa co jsem dostal byla trochu matoucí, takže nejdřív jsem zabloudil na dvě vyhlídky a pak ještě k přístřešku ve kterym jsem spát neplánoval. Potkal jsem tu ale i profesionálního průvodce kterej bloudil, tak jsem mu ukázal maps.me a vrátil ho trasu.
V tuhle chvíli jsem měl v nohách asi 6 km a do cíle zbejvalo dalších devět. Cesta byla hodně špatně značená, asi 15 spadlejch stromů, několik chybějících lávek, bažiny a trny.
Největší sranda byla před koncem, kde se brodila řeka, tam seděly dvě francouzky a měly najatýho šerpu. Ten jim nesl vodu, jídlo, vařič a toaleťák. Taky celou cestu prosekával mačetou a i díky němu jsem dokázal projít některý zapadaný místa. Sám říkal, že se několikrát ztratili a že je neuvěřitelný že jsem našel cestu. Problém byl ale v tuhle chvíli spíš s vodou kterou jsem neměl.
Nechal jsem je u řeky, přebrodil se (voda někam nad kolena) a šel se zeptat do vesnice nějakýho lesního kmene jestli mi nedaj trochu vody.
Když jsem dorazil byli tam 3 černoušci a jedna bílá holka. Řekla že mi vodu nedaj a že mi nemůžou nijak pomoct. Zeptal jsem jestli je Chorvatka jménem Maria, což jí trochu vyrazilo dech. Včera jsem totiž o ní slyšel v Jerantutu a měl jí vyřídit pozdravy od jejího kámoše u kterýho jsem byl ubytovanej. Ještě chvíli jsme pokecali o Chorvatsku a Česku a pak jen řekla, že vodu nemaj, že pijou z pramenů kolem nebo přímo z tý hnědý řeky. Šel jsem tedy po pěšince dál, protože v mapě bylo Rentis Kuala Terrengan, točila se mi už z dehydratace hlava a tohle vypadalo jako poslední možnost.
Čekal jsem nějaký lidi, ale byl tu jen jeden prázdnej dům. Naštěstí zachytával dešťovku a měl venku malej kohoutek.
Napil jsem se z plna hrdla a doplnil svojí litrovou lahev. Potom jsem ještě omrknul ten most z druhý strany a byl opravdu spadlej.
Před setměním jsem dorazil do přístřešku (francouzky a šerpa už tu byli) a začal se zbavovat pijavic, který mi v botách prokousali ponožky a celou dobu sály.
Měl jsem jich tak deset a ještě dalších deset pak vylezlo z bot. Na to jedna z holek zareagovala a začala je s radostí pálit zapalovačem. Všude ze mě kapala krev a bylo to dost nechutný, nebyl jsem ale jedinej. Snědl jsem pár banánů a pak ještě obdržel čínskou polívku. V noci jsme zahlídli z okna Tapíra a pár veverek vlezlo oknem dovnitř.
Šerpa přezdívaný Bad, odchytil při čůrání tak 40 cm dlouhou stonožku a přinesl nám jí ukázat, ta ale vypustila na jeho ruce nějakou chemii a asi hodinu ho to pěkně pálilo.
Noc byla hrozná, protože to byla jen dřevěná postel a já neměl karimatku ani spacák. Byla mi zima a nedalo se ležet jinak než na zádech. Zdáli se mi sny o pijavicích a pak začala bouřka, která házela dostatek věcí na plechovou střechu, že jsem nespal až do rána.
Ráno bylo krásně, dostal jsem od Bada půl litru vody a vyrazil jako první stejnou trasou zpátky. Jelikož v noci hodně pršelo, řeka která se musí přebrodit byla vyšší a rychlejší než včera. Když jsem byl za půlkou bylo mi jasný, že to je v prdeli, polovina krosny už byla pod vodou a já si říkal ještě jeden krok a utopim foťák a mobil. Proud byl tak silnej, že jsem nedokázal skoro stát, tak jsem jen skočil do dálky a chytil se za větvičku stromu na druhý straně. Vytáhl se ven po kluzkým bahně a pár minut přemejšlel co tu vlastně dělám a jesi sem se neprosral náhodou. Mezitím jak puls klesal k normálu počet pijavic na botách stále rostl.
Dal jsem jim čerstvou dávku repelentu s 80% deetu, což se jim vůbec nelíbí. Vyrazil jsem dál, ale všechno mě tak sralo, že jsem si to neužíval a ani nic nefotil. Ztratil jsem se už jenom jednou a celejch 11km zmáknul asi za 6 hodin.
Šel jsem rovnou na recepci kde jsem si nejdřív dal dva ionťáky a pak si trochu postěžoval, jak je cesta ve špatnym stavu a jak je řeka nebezpečná. Bylo jim to ale uplně u prdele nebo mi nerozuměli. Nechal jsem se převízt přes řeku a umyl si v ní nohy a boty od bahna. Sed jsem si do restaurace a poručil si ledovej čaj s mlíkem (teh tarik) a thajskou rejži. Nevim odkud se vzala ale přilezla další pijavice a pokousala mě na stehně, takže zase krev na podlaze i v restauraci. Dal jsem si ještě další čaje a omeletu protože bus do Jerantutu jede až za dvě hodiny. Odtud pak ve 2 ráno beru vlak do Singapuru kterej jede asi 10 hodin. Francouzky a šerpa Bad nedorazili.
Po návratu na Penang jsem si šel vyzvednout svojí uloženou krosnu a hned se i ubytoval v tom samym hostelu.
Ještě před večeří jsem zašel reklamovat novej batoh co jsem tu koupil před deseti dnama, protože se utrh jeden hlavní popruh. Trochu to pro ně byla fuška se vykecat, že mi nic nedaj, protože jsem byl neodbytnej a nechtěl odejít. Nakonec mě prodejce vzal za nějakou svojí známou a ta to pěkně hnusně sešila oranžovou nití na černym podkladu. No snad to vydrží aspoň do odletu.
V noci už jen Skype 2.5 hodiny s Kendričem o tom co je novýho a co plánujem do budoucna.
Konečně bylo ráno, “snídaně v ceně” který jsem se trochu štítil, ale náladu mi zpravil Kazma a jeho video z Prostřena.
Ve dvě odpo jsem naskočil na trajekt, hned jsem usnul, takže teleport na Langkawi jak vyšitej. Zapůjčil jsem v přístavu ten nejmenší skútr a snažil se najít hostel.
Bohužel probíhala rekonstrukce, protože nikdo se tu na tenhle tejden nezabookoval.
Nevadí, poslali mě přes ulici Moto hostelu a ten je uplně skvělej. Majitel si to tu vypiplal, všechno je tu nový a má to i koncept. Nenabízí to na bookingu, ale jenom přes AirBnb, takže je tu skoro prázdno. První dvě noci tu byl Belgickej páreček, ale další dvě už to tu mám jen pro sebe.
První den jsem toho moc nestih, jen jsem udělal malý kolečko a zašel do 7-Eleven abych omrknul ceny. Ty jo je to fakt, tenhle ostrov je celej duty free, takže pivo jen za 2 ringgity. Nakoupil jsem od každýho jedno a udělal ochutnávkovej večer.
Druhej den procházka v mangrovech
koupačka na termální pláži
vodopády
a vyjížďka na nejvyšší místo na ostrově. Bohužel nahoře seděl mrak, takže nebylo nic vidět.
Třetí den jsem začal pozdě a z opačný strany.
Zajel jsem na 7 Wells waterfall a pak zpátky do přístavu, protože jsem musel vrátit skútr, taky dost pršelo, takže jenom jídlo, pivka a byl jsem doma.
Čtvrtej den jsem si pronajal motorku “poloautomat” od majitele ubytka a bylo to lepší. Škoda že jsem to nezkusil dřív, je to prostě zábavnější když si člověk řadí sám.
Celý dopoledne pršelo, tak jsem zas jen posedával po restauracích a pil horkej čaj s mlíkem. Odpoledne se to umoudřilo a já vyrazil na výlet po okolních ostrovech.
Na prvním bylo sladkovodní jezero a pár opic.
Na druhym krmení orlů a na třetím, krásná pláž plná krabů poustevníků.
Dorazili jsme asi v 6, ale mě to nedalo a musel jsem znovu vyrazit na nejvyšší kopec, protože vrchol byl vidět, tzn. že neni v mracích. Nahoře je jakejsi resort, plnej duchů a maj tam rozhlednu kde za deset vočí dostanete 360° výhled a čaj.
Kochal jsem se asi hodinku západem slunce a pak po tmě drandil 31km zpátky, protože tý motorce samozřejmě nešlo světlo.
Pátej den jsem se snažil objet poslední záložky co jsem měl v mapě, ale prostě chcalo od rána až skoro do večera.
Jediný co jsem dokázal, bylo jíst, pít čaj, podívat se na vodopád a taky odtáhnout tohodle ještěra ze silnice.
Smutná story, myslim že ho trochu přejelo auto, snažil se chodit, ale moc mu to nešlo. Z pusy mu tekla krev a nechtěl jsem vidět jak ho další auta rozjezděj na kaši. Nějaká Polka co tam taky zastavila, mě vyhecovala a přesto že se bránil, posunul jsem ho zpátky do lesa.
V 7 večer jsem nasedl na trajekt do Kuala Perlis a hned zase usnul. Odtud mám noční bus do KL, protože to je jediná možnost jak se dostat do NP Taman Negara.
Další den ráno jsem měl bus do Penangu což je ostrov na severo západě Malajsie. Jel jsem vlakem na autobusák, tady jsem dostal boarding pass u přepážky a čekal v čekárně. Mezitím přišla paní že můj bus nejede a ať si vyzvednu novej ticket, tak jsem se zas plahočil o patro vejš, tam mi dali bus o hodinu pozdějš a doplatil jsem rozdíl v ceně 50 centů. Bus byl v pohodě, pohodlnej, cesta až na ostrov 4 hodiny s jednou zastávkou na čůrání. Vyhodil mě na nádraží odkud jsem vzal MHD do centra Georgetownu.
Ubytoval jsem se v nejlevnějším hostelu a byla to chyba. V noci byla ukrutná bouřka a přestala jít elektrika, takže nejela klima ani větráky. Přes den to moc neopravili takže druhá noc tady byla taky hrozná.
Ráno jsem si půjčil předraženej skútr a objel ostrov.
Za každou hovadinu se tu musí platit víc než bych chtěl dát. Všechno zajímavý tady nazývají museum, jako třeba muzeum koření, upside down museum, ghost museum, zní to dobře ale jsou to spíš ptákoviny pro děti.
Přestěhoval jsem se na hostel Tipsy tiger, kde každej večer jsou dva drinky zdarma na baru a dá se koupit za 40 pass na all you can drink, ale jenom do 11:30 pak zábava končí a jde se ven na pub crawl.
Poznal jsem tady hromadu skvělejch lidí ale taky blbečky který sprejujou hasičák v dormu ve 3 ráno nebo celou noc šukaj na posteli podemnou, což neni cool.
Jeden den jsem si dal challenge a šel se Švédem Markusem na kopec. Nejkratší cestou to bylo 15km skrz město a pak stoupák z nuly do 830m skrz džungli ve 32 °C.
Jako byl to fakt očistec, nikdy v životě jsem se nepotil tak jako tady.
Asi po 5 hodinách jsme vylezli nahoru a dali si houbovou polívku na kterou jsme čekali 40 minut.
Na cestu zpátky už Markus rezignoval a jel dolů výtahem protože měl sedřený nohy od svejch pitomejch kraťasů s vnitřní síťkou.
Já si to naopak dal dolu ještě delší cestou skrz botanickou a ten den v nohách krásnejch 35km.
Penang je prej hlavní město jídla v Malajsii a je to znát. Výběr je to opravdu velkej a jíst se dá na každym rohu.
Jídlo ale není všecko a tak jsem se rozhodnul, že se vrátim na dva tejdny zpátky do Vietnamu, kde si to víc užiju a ještě ušetřim. Nechal jsem svojí krosnu na hostelu v úschově a vyrazil jen s příručnim batohem do který jsem nacpal všechno co potřebuju.
Let do KL byl fakt za trest. Předchozí noc jsem byl dost zaneprázdněnej a vůbec jsem nespal. V letadle jsem měl to nejhorší místo a pořád mi jen padala hlava ze strany na stranu. Na letišti jsem koupil simku s 9GB dat za 50 ringgitů a vzal nějakej bus do centra. Hostel jsem vybral ten druhej nejlevnější v China town, což je takový centrum KL odkud není nic moc daleko. Dokázal jsem si zajít jen na jídlo a pak jsem spal jak nemluvně až do rána.
Druhej den jsem prošvih snídani zdarma a tak jsem šel hladovej do botanický. Začalo ale hodně pršet a všechno kromě vesmírnýho centra a národního muzea bylo rázem zavřený.
K večeru se zas vyčasilo tak jsem ještě vyrazil na vyhlídku na KL tower.
Je to moje čtvrtá věž do sbírky a atrakce tohodle typu mě fakt bavěj.
Pořád jsem ale cejtil velkou nespokojenost s Malajsií, především jak se lidi chovaj, nikdo se na mě neusměje, nikdo se nebaví, na hostelu to bylo taky hodně potichu, každej na notebooku nebo četl knížku. Ceny za pivo nebo alkohol jsou tak přehnaný, že si to nechci ani dovolit. I to ubytování je tu dražší s nižšim komfortem než ve Vietnamu. A lidi zastavují na semaforech a ulice se nedá jen tak přejít kdy se mi zlíbí.
No třetí den jsem jel vlakem na konec města podivat se na Batu caves. Je to obrovská jeskyně v který je Hinduistickej chrám a vedle je ještě jedna menší, která je placená a v ní jsou různý barevný sochy.
Nebylo to špatný, viděl jsem hodně opic, skvěle se najedl a skoro nic to nestálo.
