Středa byla docela o ničem, probudili jsme se v kempu, v kuchyňce uvařili 2x čaj a vajíčka. Projel jsem se na kole. Zuzka si vyprala nějaký prádlo. Chvílema pršelo, tak jsme rychle prošli skrz galerii do knihovny, kde jsme byli na wifi asi 2,5 hodiny a zaplatil jsem objednanou jízdenku na trajekt.
Zuzka mezitím prošla nějaký autoservisy, protože jí škrtají kola o blatníky. Nejdřív to dělalo jen při více lidech vevnitř, teď už jí to prej dělá i když jede sama, tak to musí nějak vyřešit. Všude jí řekli, že to bude hrozně drahý a že tam má větší kola než by měla. Jeden mechanik měl nápad, že se seříznou blatníky a nebude to škrtat tak snadno. Taky jí nabídl, že může přespat u nich před garáží v autě, ať nemusí už platit za kemp.
Potom jsme si dali docela hnusný fish&chips na pobřeží a jeli se podívat do velkýho parku uprostřed města. Tam byla i malá zoo, ale přišli jsme akorát v 5 když zavírali. V parku byli strašně starý stromy, čínská zahrada, několik jezer a taky probíhal festival světel.
My tam ale byli moc brzo, takže nic z těch milionů lampiček ještě nesvítilo a zase začalo pršet. Přemejšleli jsme kde dneska přespíme, protože v okolí nebylo nic zadarmo, až Zuzku napadlo, že bysme mohli stát s ní před tím autoservisem. Zajeli jsme tam a chlápci byli ještě v kanceláři. Zeptala se jich jestli je to v poho a neměli s tím problém. Udělali jsme si ještě menší piknik s chipsama a ciderem mezi autama a pak šli chrnět. Poprvý spal Vašek se mnou v autě a bylo to v klidu, všechno se vešlo na přední sedačky.
Ráno jsme se vykopali z kempu v neuvěřitelnejch 6:35. Čekala nás totiž zatím ta největší výzva. Sopka Taranaki (tj. Mount Egmont), která je vysoká 2514m. Cesta do základního tábora, kde je infocentrum trvala asi hodinu něco, protože jsme ještě brali nehorázně drahej benzín a kafe. V infocentru jsme si uschovali všechny cennosti, který sebou nepotřebujeme.
Ano, ten les kolem je prostě kružnice i ve skutečnosti.
Asi v 8:40 jsme vyrazili, ale už od 20 minut později nastala nepříjemná situace, když jsme zjistil že si Zuzka omylem schovala cennosti (notebook a zrcadlovka) do mojí krosny, místo do tý co jsme nechali v infocentru. Nechtělo se jí už vracet, že máme málo času, protože to i-centrum zase zavírá už v 16:30 a my bysme si to nestihli odpoledne vyzvednout. Vašek teda vzal tu zrcadlovku a Zuzce přibyl v batohu macbook. Nabrala ale slušný tempo a na nějakou dobu se nám ztratila. Po hodině a půl asi tak jsme byli u chaty s vysílačem a dali si menší sváču.
Tady kolegové z Longredi určitě hned rozpoznají na čem se tu jede.
Dál vedla cesta asi 1km po schodech, takže pohodička. Potom ale byl jen štěrk. Hromady štěrku na 40% stoupání, to je prostě o držku. Slunce svítilo, ale nárazy větru až 80km/h, takže to se mnou docela házelo a několikrát jsem sebou plácnul. Naštěstí se cesta potom změnila na skály, kde člověk leze často po čtyřech a může tak používat i ruce. Když jsme se konečně dohrabali přes všechny skály, dostali jsme se na sníh. Chápete to? Sníh v létě. Tam jsme spravili pár fotek a začli se škrábat na ten úplně nejvyšší vrcholek. Všude sníh na nohách tenisky a každej kousek skály se drolil pod rukama. Dokázali jsme to. Lidi co už byli nahoře měli whiskey s colou, my jsme si dali vodu a oříšky.
Taky jsem vytáhl golfovou hůl, co jsem ukradl Mariusovi a dal jsme si odpal do kráteru sopky.
Já a levitující šlupka.
Cesta dolů byla daleko horší. Na sněhu jsem se hned smeknul a sjel po prdeli asi 100 metrů (mám to celý natočený). Nebylo to tak zlý, tak to sjel i Vašek. Dál po skalách to šlo, ale tlačil nás čas, takže Vašek nabral rychlejší tempo a šel napřed že vyzvedne ty naše věci. Když jsme šli po tý štěrkový části, tak všude kolem byli jen mraky, že nebylo ani vidět kudy máme jít. Občas jsme padali a bylo to namáhavý, Konečně když přišly schody, byla to velká úleva. Poslední část pod chatou jsem už jen bežel volně z kopce, protože to není tak bolestivý, když nemusím brzdit. Vašek to stihl a čekal už přes půl hodiny u auta. Zuzka dorazila asi 15 minut po mně. Celý jsem to dal za 9 hodin, takže takovej průměr. Ještě jsem chtěl jet od parkoviště dolů na kole, ale zapomněl jsem na to, což mě potom mrzelo.
Namířili jsme to rovnou do New Plymouth, což je nejbližší město pod kopcem. Potřebovali jsme už po několika dnech horských túr nutně sprchu, tak jsme zajeli na plovárnu, kde je vstup jen pět grešlí, pár vnitřních i venkovních bazénů, 3 metrovej skokánek a teplá vířivka. Asi 2 hoďky jsme se regenerovali až jsme dostali hlad. Zastavili se v Domino’s pro 3 nejlevnější pizzy a pak do free campu na pobřeží. Během pojídání, tam ale přijel securiťák a dal nám letáček, že se tam nesmí spát, když nejsme Self Contained. Zdálo se mi to trochu divný, proč nás z veřejnýho parkoviště vyhání securiťák soukromý firmy Armourguard, ale ostatní lidi se spakovali a odjeli. Nechtělo se nám už po tmě a dostatečném vysílení nic řešit a jeli jsme do kempu vzdálenýho asi 3 km. Recepčního jsme vyrušili od nějakýho filmu, tak nebyl moc příjemnej a dali jsme mu těch nekřesťanskejch 22$ za hlavu.
Přespali jsme v obrovkskym a super kempu na břehu řeky a začátku Forgotten world highway (dálnice zapomenutého světa). Je to asi 160km dlouhá cesta, kde není žádná benzínka nebo obchod. Střídá se asfalt se štěrkem, stoupání klesání, jízdy jedním pruhem, padající kamení a nekonečné farmy.
Jestli po rozkliknutí vidíte ty čáry, tak to jsou padající hvězdy.
Cestou je taky městský stát Whangamomona, kde jsem si zakoupil pas a náhradní občanství pro případ, že by mi Miloš vyhrál podruhý volby.
Ještě ten samej den na nás vykoukla sopka Taranaki, která byla nás cíl.
V podvečer jsme zkoukli vodopád Dawson falls pod sopkou a pak se zabydleli ve free kempu na hřišti ve městečku Kaponga.
Kempovali jsme druhou noc zadarmo. Ráno jsme zajeli na benzínku a taky jsme koupili mlíko. Počasí bylo perfektní ale my jsme zatím neměli žádnej plán. Nakonec jsme se rozhodli pro tůru na Tama lakes. Cennosti jsme si nechali ve visitor centru aby jsme se s tím nemuseli táhnout jako včera a kolem jedenáctý jsme vyrazili na track.
První zastávka byla u vodopádu, kde jsme si dali sváču a asi milion fotek.
Úžasný výhledy na Ngauruhoe, tentokrát z druhý strany a stále zasněžená Ruapehu.
Asi po třech hodinách jsme byli u prvního jezera a pak jsme se vyškrábli i na to druhý.
Zpátky k informačnímu centru jsme dorazili v 6 ale oni zavírali už v 5, takže naše věci tam zůstaly zamčený. Do kempu jsme přijeli pozdě, ale paní Rangerka tam zrovna byla, slušně jsme jí pozdravili a dělali jako že nic a zase nám to prošlo. Bylo tam hrozně lítajících brouků, vůbec se nedalo venku sedět, takže jsme udělali stanovou párty s džusem, chipsama a vyprávěli si životní story.
Ráno zase překvapivě pršelo, tak se nikomu nechtělo vylízt. Sešli jsme se pod přístřeškem asi v 10 a udělali výborný palačinky.
Potom už jsme jeli vyzvednout naše věci do infocentra a vyrazili pryč, protože předpověď hlásila déšť na celej den. Zastavili jsme někde v mekáči u benzínky a šli na pár hodin na wifi. Já jsem venku nechal svítit světla a vytřískal jsem úplně do prázdna. Aspoň jsme zjistil, že nejde zařadit neutrál když neběží motor, takže se ani auto neodstrčíte od zdi. No po pár minutách mi pomohl chlápek stojící vedle mě (kabely mám) a mohli jsme vyrazit.
Předpověď nelhala a ráno bylo fakt krásně modro. Vyspali jsme se se v DOC kempu, kde byl rozbitej honesty box (taková kasička, kam se házej peníze) a Rangerka údajně chodí vybírat od lidí tak kolem šestý, takže jsme se s ní minuli a bydleli zadarmo. V noci se mi nějak pokazilo zadní boční okínko, jako to za řidičem, že prostě spadlo. Vyšoupnul jsem ho zpátky nahoru a připevnil to izolepou, aspoň mám zadní vrátka, až si v autě zabouchnu klíče.
Na kempem se na ukázala Ruapehu (2797m) v celé své kráse.
Sbalili jsme si tuny jídla, vody a oblečení a vyrazili na cílový parkoviště, kde jsme nechali moje auto a jeli na start se Zuzky autem ve třech. Má trochu problém s tlumičema, takže jsme škrtali kolama o blatníky a ona z toho byla trochu na nervy. Na parkovišti, poslední dvě místa a už tak v 10 jsme vyrazili na trať.
Mount Ngauruhoe (2291m) neboli hora osudu z Pána prstenů, na ní jsme ale neměli čas.
V tomhle místě nás to trochu bičovalo, vítr 65-80km/h.
Bylo to necelejch 20km a zmákli jsme to na jedničku, ani jsme nevypili všechnu vodu a nesnědli všechno jídlo. Já to šel v běhacích botách, Vašek v novejch pohorkách a Zuzka měla taky nějaký lehký boty na túry a vyšel jsem z toho nejlíp, jedinej jsem na obuv nenadával. Na zpáteční cestě Zuzka musela jet na posteli, ale i to přežila. Večer jsme přišli zase pozdě do kempu aby jsme nebyli zkásnutý a prošlo nám to i podruhý.
