Neděle 22. Ledna

V neděli v podvečer jsem si to dovalil do Saint Arnaud. Setkal jsem se tam v kempu s malou dredatou němkou se kterou mám vyrazit na pětidenní pochod. Stejky co jsem přivezl k večeři, jí moc radost neudělali, je to vegetariánka. Pokecali jsme teda aspoň u piva s příchutí čokolády a šli brzy spát.

Pondělí 23. Ledna – 37269 kroků

Ráno v 7 mě vzbudila, protože jsme chtěli vyrazit dostatečně brzy. Nechali jsme si věci uschovaný ve Visitor centru, koupili jsme hut pasy na 4 noci, jednu plynovou kartuši a mohli vyrazit.

První den nás hnedka čekalo 23km na cestě kolem jezera Rotoiti do John Tate Hutu. Nebyla to moc sranda, protože nejenom že pršelo, navíc to bylo po záplavách, takže všechny lávky zničený a říčky rozvodněný a my museli chodit po kolena v ledový vodě  někdy i desítky metrů.

Moc to neutíkalo a bylo to dlouhý, tak jsme byli rádi když jsme se doklepali někdy v 7 večer do hutu, najedli se a hned usnuli.

Úterý 24. Ledna – 28624 kroků

Druhej den byl o dost kratší, pouhejch 14km, ale zato jsme se museli přehoupnout přes sedlo asi nějakejch 1400m. n. m. a pak zase hned sklouzat po bahně dolů. Ta cestu dolů je fakt většinou horší a namáhavější. Párkrát jsem se natáh a tak mam nějaký škrábance na památku. Cestou jsme viděli neskutečně hustej kaňon ve kterym byl vodopád, ale byl tak hlubokej a ouzkej, že nebylo vidět na hladinu, jenom prostě slyšet to hučení z nekonečný díry. Do chaty jsme přišli docela brzy, zrovna když tam vrtulník přivezl dřevo do kamen, takže bylo krásně teplo, ale nevěděli jsme co dělat s volnym časem, tak to byla docela nuda. Najedli jsme se a poslouchali ostatní lidi, který jdou Te Aoroa, což znamená trasu z Cape Reinga do Bluff (nejsevernější a nejjižnější místa na NZ). Nesli si sebou jídlo na 11 dní a byli na nohách už 10 tejdnů v kuse. Taky měli už trochu lepší tempo než my, takže ráno mohli pozdějš vyrážet a stejnak nás během dne předběhli.

Středa 25. Ledna – 12684 kroků

Ve středu největší pohodička, z West Sabine Hut na Blue lake Hut to bylo jen 7.5km, takže jsme dopoledne byli zalezlí kvůli dešti a když jsme v poledne vyrazili, bylo už celkem příjemně nespadla snad ani kapka.

Potkali jsme Wardena, co řikal, že před námi je řeka, kterou ráno brodil po pás ve vodě a když jsme k ním přišli my, dala se už s trochou štěstí přeskákat suchou nohou.

Pár čerstvejch kamínků který se rozjeli dolů z dvou a půl kilometru vytvářejíc několik kráterů po tom co přeskočili řeku a zastavili se zrovna na stezce.

Ve čtyři jsme byli na Blue Lake a skoro půl hodiny se kochali. Je to totiž nejčistší jezero na světě. Naměřená viditelnost je v něm až 80 metrů a destilovaná voda má 83m, což je maximum.  Je v něm zakázaný prát a dokonce se i koupat, aby zůstalo pořád tak průzračně čistý, ale nevim jakej blázen by do toho vlez – teplotu jsem naměřil 7.4°C.

Bylo ještě brzy, tak jsem zavelel, že se jdeme podívat na vyšší jezero Lake Constance, ze kterýho prosakuje voda skrz masu zeminy s tím se to přefiltruje a proto je blue lake tak čistý.

Byly to další 3 hoďky krásně zabitý, potom už jen večeře, kuskus s tuňákem a šup spát.

Čtvrtek 26. Ledna – 37564 kroků

Ve čtvrtek nás čekala zase rychta, 22 km a pořád jenom z kopce podél řeky, takže klouzání, brždění a brodění. Kamarádka Finja, z toho byla už trochu na nervy a to ještě nebyl poslední den. Měla parádní pohorky, voděodolný, ale měla z nich puchejře, takže jsme moc nemluvili. Nás poslední Hut se jmenoval Sabine a byl obrovskej, dokonce měl dvě oddělený ložnice, to jinde nebylo. Nejvíc mě ale ničily ty extrémně tvrdý matrace. Člověk platí 15$ za noc a skoro se na tom nevyspí. Horší než ta nejtenčí karimatka.

Pátek 27. Ledna – 34831 kroků

Poslední den zas ráno slabě pršelo, moc se nám do toho nechtělo, ale museli jsme. Před sebou ještě 20km na parkoviště a skoro pořád do kopce kolem jezera Rotoroa. Bylo to ale pozvolný a dokonce se vyčasilo a bylo celý odpoledne slunečno. Finja už mi skoro brečela, jak je to nekonečný, ale povedlo se. Zastavili jsme se na oběd u vodopádu a pak ještě svačinka u Speargrass hutu.

Kolem pátý jsme byli na parkovišti a stopli jsme si někoho do městečka St. Arnaud.

Překvapivě po 5 dnech nezmizelo moje auto ani kolo z parkoviště. Dokonce ani nebylo vykradený ani baterka vybitá. Perfekt. Koupili jsme si žetony na sprchu a pak se přemístili zase do nejlevnějšího kempu za městem. Dali jsme si plechovku Heinekena na oslavu vítězství a spokojeně usnuli.

Neděle 22. Ledna

V šest ráno mě vzbudil budík a jal jsem se rychle vstávat. Naštěstí mě v noci nikdo nenachytal, že nelegálně spim v autě na parkovišti, kde se to nesmí. V 7 hodin si mě už rovnali do fronty na nájezd na trajekt. Byla to kua obrovská loďka s dvěma patrama pro auta a kamiony. Vevnitř docela pohodička, zabral jsem si místo v kavárně u zásuvky, koupil si laté a v klidu 3 hodiny psal a editoval fotky. Poslední hodinu jsem se trochu prošel po lodi i zvenku, přesto že pořád dost pršelo.

Když jsem vyjel ven, stála tam v dešti na konci Pictonu nějaká stopařka, zeptal jsem se kam chce a hnedka zjistil, že je to Češka. Vzal jsem jí teda do Nelsonu protože jsem si myslel že je to při cestě, přitom jsem se nekoukl do mapy a bylo by pro mě výhodnější a rychlejší jet přes Blenheim.

No tak dal jsem si tam aspoň po pěti dnech sprchu , nakoupil zásoby a zase vyrazil klikatou horskou cestou do Saint Arnaud.

Sobota 21. Ledna

V noci byla hrozná kosa, dokonce i ve spacáku do nuly. Vyhrabal jsem se až v 9, kdy na chvíli vylezlo slunce. Dal jsem si snídani a cestou se zastavil v Queen Elizabeth parku na pobřeží. Dřív to byla vojenská základna pro trénink v dunách, dneska se tam můžete prohánět na biku.

Projezdil jsem to křížem krážem a na poslední výpary v nádrži dojel do Wellingtonu. Myslel jsem že tu benzín bude levnější, tak jsem nebral na dálnici, ale je tu nejdražší co jsem zatím viděl.

První zastávka byla botanická a růžová zahrada, kde je observatoř i horní stanice lanovky.

Při procházce jsem našel schovaný dva Heinekeny, tak jsem je hned sbalil.

Odpoledne začalo pršet, tak jsem zaparkoval v centru před New World abych neplatil za parkování a šel do obrovskýho, 6-ti partovýho muzea ve kterym je všechno. Tam jsem strávil další 3 hodiny. Když jsem vylezl, pořád ještě pršelo, zajel jsem tedy konečně pro benzín a dal si vyhlídkovou jízdu po pobřeží. K večeru jsem zakotvil v Mekáči, dal si tam NZ angus beef burger (moje první jídlo v McD snad po osmi letech) a dva čaje. Upravil jsem pár fotek a napsal další den na blog.

Asi v 11 jsem dojel na místo kde je malej free camp, ale jen pro self contained vozidla. Bylo tam dost plno, auta stály všude a byla tam i dost Non-SC. Rychle jen vyčistit zuby, zalít do postele, protože ráno v 6 vstávám a chytám trajekt.

Pátek 20. Ledna

Celou noc hroznej chcanec, ale ráno zase krásně modro. K snídani jsem dojel green curry s rejží od večeře, Vašek si sbalil stan, zamávali jsme Kanaďanovi na druhý straně parkoviště a vyrazili směrem Wanganui.

Wanganui se může psát i Whanganui a oboje je správně, protože “katastrální úřad” udělal kompromis a povolil to.

Pěkné to je městečko, s hlavní třídou plnou kaváren, spoustou kruháčů, několik benzínek, supermarketů a řekou.

Zastavili jsme u Warehousu a šli se podívat na druhou stranu řeky Wanganui, která přitéká z národního parku Wanganui. Byl tam tunel v kopci a na konci výtah z roku 1916 na ten kopec, kde je rozhledna a vyvezou vás za 2$.

Na rozhledně jsme pořídili pár fotek a pak se šli podívat do info centra a na parník, kterej sem dopravili v roce 1900 z Anglie, pak se potopil na dno řeky asi na 10 let, pak ho vytáhli a dneska si s ním můžete dát zase plavbu.

Nabrat benzín nebyla úplně hračka, protože benzínky ve městě měli dost odlišný ceny a první dvě byli zavřený. Nakonec se ale povedlo natankovat aspoň za 50$ a jeli jsme do městečka Bulls, který leží na hlavní trase mezi Wellingtonem a Aucklandem, tj. na hlavní dálnici napříč ostrovem.

Tam jsme si dali obědový housky s avokádem a salámem, nahrál jsem si od Vaška všechny fotky a videa co v posledních dnech vytvořil a bohužel jsme se už museli rozloučit. V neděli letí do Čech, takže dneska bere stopa a jede co nejrychlejš a nejlevnějš do Aucklandu. Budu si muset najít novýho kámoše na cesty, ale Vašek byl hodně v pohodě.

Odtamtud jsem se posunul ještě 60km na jih a zakotvil jsem ve free kempu v lese, kde zase neni signál, takže jsem sundal kolo, vytlačil ho na kopec a zkontroloval jestli někdo píše a co je novýho na FB. V kempu žije takovej černobílej kocour, tak jsme se rozdělili o plechovku sardinek, otevřel jsem si pivko co jsem dostal a pak jsem konečně začal dohánět blog.

Čtvrtek 19. Ledna

Probudili jsme se před autoservisem, kde jsme čekali až otevřou, že si tam Zuzka nechá seříznout blatníky. Hrozně pršelo, mě se chtělo čůrat, ale vylezl jsem z postele moc pozdě a všude už byli lidi. Šel jsem se teda v tom slejváku projít na pláž, ale ani tam jsem záchody nenašel. Vyřešil jsem to za zídkou kriketovýho klubu a vrátil se úplně promočenej do auta. Zajeli jsme zatím do mekáče na kafe a wifi a když přestalo pršet, tak zase zpátky do autoservisu. Blatníky byli hotový, pán docela rozumnej, tak jsme mu dali ještě bonusový otázky a pak odjeli na konec města na skálu ze který byla nejlepší vyhlídka na okolní ostrůvky.

Pod skálou byl jakejsi zabetonovanej bunkr, ale na jeho “terase” bylo parádní závětří, takže se tam dalo vařit. Voněli nám už od včera v autě naložený stejky, takže bylo na čase je usmažit. Po jídle jsme donutili Vaška se konečně rozhodnout, jestli pojede se Zuzkou na sever a východ a nebo se mnou na jihovýchod a pak na sever. Už mu nezbejvalo moc času, byl čtvrtek a jemu to v neděli letí, tak koumal, jak to nejlíp vyřešit. Nakonec se rozhodl, že pojede se mnou. Rozloučili jsme se tedy po tejdnu se Zuzkou a vyrazili každý opačným směrem.

Vzali jsme ještě za 50$ předraženej benzín asi 2.06$ za litr a hasili si to po Surf highway na jih.

Cestou zastávka v Haweře v Pak n Save pro pár pivek na večer a do naší dnešní destinace jsme dorazili docela brzy.

Byl to free kemp na pláži v Patea. Krásnej trávník, pohodový záchody i teplá venkovní sprcha.

Nejlepší tam byli ale duny z černýho písku, který se převalovaly v šíleně silnym větru a zrnka nás bodaly do nohou.

Cestou z pláže jsme se pozdravili Paulem z Kanady, kterej si zrovna byl někde vyzvednout novou kytaru a měl z ní hroznou radost. Začal pěkně hrát, ale my mu řekli, že jdem něco vařit, protože máme hlad, ať se pak klidně k nám připojí, že bude sranda. No nepřišel, vytáhli jsme teda speaker, poslouchali muziku z mobilu, udělal jsem zelený kari s rejží, bambusovejma plátkama a vodníma kaštanama. Vašek si nedal. Dopili jsme pivka, a ještě za světla zalezli, protože byla docela zima.