Dry road je 50km dlouhá, štěrková cesta na západním pobřeží jižního ostrova, kam moc turistů nezavítá.
První zastávka byla Knuckle hill odkud byl luxusní výhled na záliv.
Alternativou pro dry road je wet road, ale blížil se příliv, tak jsem to nemoh risknout
Dále úžasná pláž Paturau
Ve stejnej den jsem ještě šel Lake Otuhie track, mělo to bejt na půl hodiny, ale trochu jsem se ztratil, musel přebrodit řeku a dostal kopanec do zadku od elektrickýho plotu, když jsem ho přeskakoval.
Nakonec jsem dojel do free kempu, kde byl i jeden francouz kterýho jsem tenhle den potkal 3x, dali jsme víno na pláži a užili si táborák, protože tohle je jedno z mála míst na NZ kde se smí rozdělat na pláži oheň.
Cesta odtud dál vede už jen pro offroady, kde se musí přebrodit asi půl metru hluboká řeka. To jsem samozřejmě musel se svym Hiluxem vyzkoušet
Ještě malá projížďka po pláži a pak jsem si to nasměroval zpátky do civilizace
V průvodci NZ Frenzy jsem se dočetl o týhle oáze klidu u sladkovodních jezer. Bylo to mimo civilizaci, desítky kilometrů po štěrkový cestě, jedno parkovací místo schovaný za křovím přímo na břehu hned vedle luxusních záchodů.
Večer tam přijeli nějaký místní týpci, docela na mol, že prej ráno budou šnorchlovat a lovit v jezeře nějaký ústřice či co. Pak zase odjeli a už se neukázali. Noc byla v pohodě, žádnej ranger mě tam nenachytal, tak jsem posnídal a pak dostal nápad projet se trochu na tomhle voru.
Musel jsem ale nejdřív najít nějaký dobrý bidlo. Zašel jsem vedle do džungle, potkal jsem tam jednoho člověka a našel dostatečně dlouhej klacík.
Vítr byl bohužel silnější něž já a voda hlubší než ten klacek, takže to nebyla moc dlouhá projížďka, i tak jsem si to ale užil.
Musim se přiznat, že tohle dopisuju asi 2 a půl měsíce nazpátek, takže spousta těch důležitejch detajlů a prvních dojmů se už vytratila, ale tahle pláž pro mě napořád zůstává nejzajímavější pláží na Zélandu.
Ráno mě vzbudil smích od sousedů. Byli to ti Francouzi se Švýcarkou co jsem potkal večer. Měli prázdný kolo u auta a nikdo z nich nevěděl jak na to. Musel jsem se tedy zapojit a dělat hlavního organizátora.
Němec vedle měl trochu problém s koňma, který ho nechtěli nechat na pokoji a mě mezi tim šacovala auto slepice.
Paví rodinka byla v tomhle zvěřinci už jenom třešnička na dortu.
Šel jsem na pláž společně s frantíkama, ale začlo dost silně pršet.
Fotka z toho je jen tahle jedna s chaluhou, ale tahle pláž byla tak úžasná, že jsem se sem musel vrátit následující den, kdy už bylo krásně.
Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna, ale posunul jsem se na farewell cape, kde jsem poprve viděl tuleně ve volný přírodě.
Poznáte ze který strany tu většinou fouká?
Většina ovcí je plachá a hned zdrhá, tahle byla ale hodně v pohodě.
Tady je vzádu v tom prachu vidět nekonečnej farewell spit.
To je on, muj první tuleň.
Cestou zpátky Wharariki jsem v těhle obrovskejch dunách potkal uřícenýho kluka. Běhal tam jak blázen a když doběhl ke mě, zeptal se jestli nemám vodu. Vypadalo z něj, že se teď právě nějaká jeho kamarádka topí a on běží pro pomoc. Další jeho kámoš je údajně zraněnej někde na břehu a strašně krvácí. To byla trochu šokující informace, tak jsem ho nasměroval do kempu, že tam budou mít vysílačku a zavolají záchranáře a doktora. Ještě chvíli jsem ho viděl běhat v dunách sem a tam, občas zařval “Fuuuuck”, “What the hell is happening”.
Sešel jsem na pláž a potkal další jeho přátele, jeden si signalizoval něco s dvojící která uvízla na ostrově. Naskákali prostě do vody a proud mezi ostrůvkama je začal odnášet na moře. Naštěstí se jim povedlo na jeden z nich vyškrábat, ale byli asi hodně potlučení. Našel jsem mezitím dalšího kluka v dunách, co údajně měl mít skoro uříznutou nohu. Byla to jenom odřeninka kolene, asi jako když spadnete z kola. Ten co se o něj staral mi prozradil, že když přišli na pláž, tak si každej z nich vzal LSD, takže možná teďko trochu přeháněj a všechno víc prožívaj. Tak už mi to bylo jasný. Dal jsem mu obvaz ze svojí lékárničky a jabko abych ho trochu uklidnil. Taky jsem jim řek, že za 3 hodiny bude odliv a oni budou moct odejít z toho ostrovu suchou nohou. Nevěděl jsem jestli mám tuhle příhodu dokoukat do konce a pak platit za kemp a nebo se přemístit někam jinam. Nakonec jsem je tam zanechal, při odjezdu už bylo na parkovišti policejní auto přivážející doktora a já si našel krásný místo na spaní u jezera.
Z Lyellu jsem to švihnul trochu na sever přespal jsem ve free kempu a v noci zkoušel vyfotit hvězdy se svojí světelnou Sigmou.
Dojel jsem do Motueky ale knihovna měla už zavřeno, tak jsem jen nakoupil a jel dál přes kopce kolem NP Abela Tasmana.
Přespal jsem v dalším free kempu před Takakou a dopoledne dojel až na Farewell spit, což je takovej písečnej výběžek dlouhej 26km.
Počasí nebylo uplně perfektní, ale stejnak jsem vyrazil na okružní trasu která je na pár hodin.
Kolem břehu plavali metrový rejnoci ale tohle místo je domovem pro desítky druhů živočichů…
Když jsem se přehoupl na druhou stranu, začlo dost pršet, takže jsem už nic nefotil a byl rád že v tom lítajícím písku našel cestu zpátky na parkoviště. Vrátil jsem se po 2 hodinách úplně promočenej.
Večer se zase udělalo hezky a já našel nedaleko free kemp.
Jenže přišla přísná rangerka a řekla, že tam nemůžu přespat, když nejsem Self-containe a poslala mě do kempu. Ok, tak jsem jel do kempu za 18$ co byl kousek od pláže kterou jsem měl naplánovanou na další den, tak mě to zas tolik nepálilo.
Večer v kuchyni jsem potkal vtipnou skupinu francouzů co se tam opíjeli, tak jsem se k nim přidal a bylo to fajn.
Strávil jsem den ve městečku Murchinson, vypral jsem a navštívil tam jednoho Čecha, co má veganskej stánek u silnice.
Další den jsem se přemístil do Lyell, kde je začátek Old ghost road, což je nádhernej a lehkej trek pro pěší a cyklisty, vinoucí se přes hory 71km až do města Seddonville. Po cestě jsou 4 nový huty za 35$ na noc. Já vyrazil na kole pouze do prvního a pak zase stejnou cestou zpátky do kempu za 8$ na začátku cesty. Bylo to pořád pozvolna do kopce si 18km a šlapal jsem to 4,5 hodiny.
V prvním hutu byla jen paní správcová, taková babička z USA co si tu užívá důchod. Udělala mi čaj a nabídla čokoládu, což bylo fajn, protože já si sebou nic nevzal. Cesta dolů byla už rychlejší, jen hoďku a půl pořád z kopce. Kotoučovky mi skoro svítili a když jsem projel potokem tak to pěkně syčelo.
Přespal jsem dole v kempu a ráno si dal jen procházku v ruinách zlatýho dolu.
