Po ránu jsme se zastavili na snídani u telefonní wifi budky ve Twizelu, protože zrovna probíhala každoroční sportovně-kulturní vzdělávací akce u Linuxe na Hřebečný. Kluci ale už byli docela vyndaný, takže to byla jen směs skřeků po skajpu.
Cestou dál jsme zahlídli nějaký podivný skály (Clay Cliffs), dojeli jsme k nim 4km po prašný štěrkový cestě a předstírali, že vhazujem 5$ do kasičky u vstupu.
Odtud jsme frčeli směrem Cromwell a podél silnice bylo jakési jezero. Nebylo to ale jezero, jen rozlitá řeka Clutha a na břehu měla skvělou třímetrovou skálu na skákání.
Voda byla průzračná, ale trochu mě při potápění vyděsila neskutečná hloubka, která začínala prudce 2 metry od břehu.
Nakoupili jsme v Cromwellu, posunuli jsme se asi 3 km zpátky do free kempu Bendigo, dali jsme si večeři a navštívil jsem kadeřnickej salón.
Z Christu jsme vyrazili v podvečer do kempu za městem kterej byl zadarmo a tak tam spousta backpackerů žila dlouhodobě. Podle toho to taky vypadalo. Trochu jsme popili a ráno nám trvalo dlouho než jsme se vyhrabali. Odpoledne jsme ale dojeli k jezeru Tekapo, který opravdu vyrazí dech.
Koupačku v ledový vodě jsem si ale nemoh odpustit.
Odtud hnedka na jezero Pukaki, ze kterýho byl perfektní výhled na Mt. Cook – nejvyšší horu Zélandu.
Taky tam byl na břehu free camp a tohle byl muj ranní výlhled z postele.
Hnedka po snídani krásná cesta podél jezera do Mout Cook village…
… kde už na nás vykouk krásnej kempík plnej lidí.
Tady jsme se šli mrknout na ledovcový jezero a na Mt. Cook trochu zblízka. Tady na tom památníku jsou jména lidí co už na Cookovi zařvali a je jich dost na to že má jen 3724 m.
Cesta vedla údolím kde dřív ležel ledovec přes několik závěsnejch mostů.
Když jsme došli k Hooker lake který se plní vodou z ledovce, tak jsem si myslel, že se překonám, ale nešlo to. Voda měla jen 7° a to jsem fakt nedal.
Druhej den ráno jsme vyrazili na Muellers Hut.
Je to zas taková ta chajda v 1800 metrech, kde se dá za nemalý peníz přespat, ale v zimě zapadá sněhem i kadibudka. My tam ale byli v létě, takže sníh jen místy a do vejšky kolen.
Cesta měla si milion schodů a my to zmákli s přehledem pod 4 hodiny.
Nahoře jsou odměnou ultimátní 360° výhledy na ledovce a skály, ale my měli kompletní mlhu, která se začla roztrhávat až po několika hodinách když jsme šli dolu.
Kadibouda.
Všude kolem, slyšíte malý lavinky, ale když k vám dorazí jejich zvuk, už většinou neni nic vidět.
Koukám kde všude byl ten ledovec.
Jezírko na doplnění vody.
Tohle mraveniště je náš kempík, kde na sebe ňáký Češi pořád řvali a já jsem dělal že nerozumim.
My jsme se zase vrátili do free campu k jezeru Pukaki, protože po tomhle výšlapu jsem rozhodně potřeboval do vody, aspoň na pár vteřin.
Když jsme dojeli do Hanmer Springs museli jsme se vyškrábat k Dog Stream Waterfall. Byla to nejzajímavější věc v okolí a taky jen hodina šlapání do kopce. Vodopád má 41 metrů a já si tam sněd jabko.
Odsud do super kempu, kterej byl obrovskej a jen za 5$ za auto a noc. No a z kempu ráno rovnou do Christu, kde jsem už měl dva kupce na kolo, protože mě nebavilo ho pořád vozit za autem, když ho nemam ani kdy použít. Prošli jsme klasicky hipsterský centrum, Finja si ukradla ve Warehousu nový legíny a za ušetřený peníz měla smažený nudle se zeleninou.
Prohlídka budov po zemětřesení, některý se radši strhnou…
… jiný se budou opravovat furt dokola.
Dále přišla na řadu botanická, protože ty jsou vždycky na Zélandu ve slušný kvalitě a zadarmo.
Kolo se úspěšně prodalo Polákům a samozřejmě jsem na něm vydělal, skoro jako na všem.
Ráno jsme to napálili směr Kaikoura a první zastávka měl bejt kaňon řeky kterym se dá jít až do jeskyně. Tahle atrakce byla ale zavřená pro veřejnost, protože jí trochu pocuchalo poslední zemětřesení. Zastavili jsme na kolejích, protože bylo jasný, že tu dneska nic nepojede a šli se projít po mostě.
Další plán teda byl najít kolonii tuleňů na pláži kam se musí dojít cca. 3 km pěšky, ale šli jsme na opačnou stranu a tam tuleni nebyli.
Foukalo zas jak blázen, tak jsme aspoň pouštěli draka a našel jsem tam kamínek, kterej dneska nosim na krku. Chtěli jsme pak k tuleňům dojet po pláži autem, ale trochu jsme se zahrabali do jemnýho štěrku, takže jsem to radši otočil a byl rád, že jsme se odtamtud dostali.
Dál jsme jeli až na konec cesty, podívat se kam nás to pustí.
Cesta ale byla po chvíli už fakt hodně rozsekaná, takže uzavírka byla za mostem asi 35km před Kaikourou.
Dali jsme si teda obídek pod mostem, vykoupali se v řece a museli jet stejnou cestou zpátky až do vesnice Seddon. Tam jsme natankovali plnou a nabrali zásoby protože před námi byla polňačka dlouhá 167km skrz největší farmu na Zélandu zvanou Molesworth. Tahle silnice je veřejně přístupná jenom v létě a přesto na ní moc lidí nepotkáte.
Uprostřed má farma pár budov, kde žije personál, jsou tam jatka atd. a taky je tam DOC kemp kde jsme přespali přes noc.
Druhej den jsme měli v plánu vylízt na nejlepší kopec v okolí, ale pořád chcalo a foukalo takže jsme to odpískali zamířili do Hanmer Springs.
Přespal jsem u hřiště na začátku Blenu, ale hned ráno nás odtamtud vyštípal správce. Bylo povoleno asi pět aut a stálo nás tam nejmíň dvacet.
Ještě pořád jsem neúspěšně sháněl parťáka na cestování a jelikož skončil festival Luminate, přidala se ke mě zase Finja, co jsme spolu šli ten pětidenní trek kolem jezer.
Vyprali jsme prádlo, nakoupili zásoby a vyrazili prozkoumat vrak lodi
V podvečer jsme to napálili po silnici duchů směr Kaikoura a přespali na odpočívadle u vesnice Ward.