Dopoledne jsme dorazili na masivní parkoviště před bránou Petry. Vstupenky jsme měli v rámci Jordan passu, takže jsme u pokladny obdrželi jen razítko a mapku. Prošli jsme ještě muzeum u vstupu a hned jak jsme vešli skrz bránu na stezku vedoucí do Petry, obskočili nás mladíci s koňmi. Párkrát jsme jim řekli, že nemáme o koně zájem, oni ale vytáhli naší mapku kde bylo jasně napsáno, že jízda na koni u vstupu je v ceně a jestě k tomu dodali, že se to pěšky ujít prostě nedá.

Dobře tedy, vlezli jsme jim na ty koně abysme byli jako Indiana Jones kterej tu nátačel filmy a po pár metrech jsme se dozvěděli, že koně jsou zdarma ale jejich oblusha pracuje za spropitný a rovnou mi řek, že 20JOD je v pohodě. Tvl 20JOD je 640 korun, za to že 7 minut šel vedle mýho koně. Za nás tři chtěli dýško 60JOD. No ukecali jsme to na šest, ale bylo to celkově dost nepříjemný a nikdo na konci nebyl spokojenej. Kdyby jste tam někdo jeli, vyserte se jim na ty koně, je to procházka max kilometr z kopce a za ten den stejnak nachodíte dalších deset. Cesta dál vedla úzkym kaňonem, kde ale pořád lítaly kočáry s koňma a vozili líný Japonce a Číňany, takže jsme byli neustále nalepený na zdech. Tenhle kaňon ústí u nejnámější stavby v Petře a tou je Treasury.

Tady se na nás zase snesla hromada dětí, lokálních „průvodců“. Nabízeli, že nás vezmou zkratkou kam sami bez nich nesmíme na supr vyhlídku nad touhle pokladnicí. Úspěšně jsme to ukecali, že tam s nima půjdem až při cestě zpátky. Popošli jsme na volnější prostranství a sedli si do stánku na čaj.

Po prohlídce římskýho divadla jsme se vyškrábli po schodech na další mega stavbu ve skále a tentokrát jsme mohli i dovnitř. Stefanová máma zůstala dole na hlavní cestě a dělala na nás nějaký gesta rukama. Pozdějš jsme zjistili, že jako už má dost a jde zpátky na start. Zasekli jsme se v dalším stánku na čaj. Prodávala tam 33 letá paní s malým dítětem. Řekla nám, že je to její pátý dítě. Přes všechny ty děti dokázala vystudovat vysokoškolskej titul z cestovního ruchu v Portugalsku, zajímavý povídání celkově.

Na cílovej chrám to bylo zase 10 tisíc schodů, ale nevadilo nám to, pořád bylo na co koukat. Slunce už pomalu zapadalo a většina lidí se vracela zpátky, takže jsme šli proti proudu. Viděli jsme aspoň pěkný kozy, osly, velboudy, atd.

Od chrámu se ještě dá jít na dvě vyhlídky, ta první se jmenovala „Best in World“ a ta druhá „Best ever“. Nám stačila ta nejlepší na světě a taky taková byla. Pojedli jsme při západu slunce nějaký místní žužu a vyrazili zpátky hledat Stefanovu mámu.  Cesta to byla asi 4km, došli jsme za tmy někdy v 7 večer, takže na nás čekala pouhé 4 hodiny. Neměla s sebou peníze, klíče od auta, angličtinu, nikde signál na mobil, navíc nemohla naše auto ani najít a myslela si, že jsme odjeli bez ní. No nebylo to uplně veselý shledání, trochu tichá domácnost po zbytek večera, ani jíst nechtěla. Na závěr jsme jí odvezli do pouště na spaní ve stanu. To už byla pro ní jen třešnička na dortu, ale o tom zase příště.

Na začátku roku ohlásil Ryanair novou linku z Paphosu do Ammánu – hlavního města Jordánska a to za pouhých 10€ jedním směrem. Bylo mi hned jasný kam si letos zaletím, zbejvalo jen si trochu nastudovat o týhle zemi a vymyslet datum. Po příletu jsem úspěšně vyzvedl auto a dojel do centra. Tam jsem měl zabooknutej hostel za 4€ na noc.

Ráno jsem si dal dobrou snídani a vyběhl po památkách. Chození po tomhle městě není úplně nejsnadnější. Lidi se tu přesouvaj autama nebo taxíkama takže doprava je opravdu hustá. Všechno je tu taky strašně do kopce a z kopce.

Prolezl jsem taky několik muzeí, amfiteátr, čajovny a kavárnu. První dojmy byli moc pozitivní, místní lidi se o mě dost zajímali, chtěli si povídat a byli dost přátelští a nápomocní.

V létě když tu byl Stefan tak řikal, že by taky jel, tak jsme to nakonec spukntovali dohromady na začátek října. On si dal takovou tour po středním východě a vzal sebou svojí mámu. Večer dorazili a já už na ně čekal na letišti. Mámu jsme zamkli na pokoji a šťastné shledání jsme oslavili 13% pivem a nad ránem šli spát protože zítra nás čeká dlouhá výprava.